Září 2011

Eiffelova krasavice

6. září 2011 v 21:05 Paříž

Dnes jsem málem vypustila duši při cestě za Eiffelovo veží. Začalo to potížemi v metru, ve kterém jsem se vůbec neorientovala, pokračovalo naprostou ztrátou v obchodním centrum Forum des Halles, do kterého jsem ani nechtěla, a beznadějným hledáním východu. A když už jsem se tedy našla, nemohla jsem najít další spoj k Eiffelovce. Sebrala jsem všechny síly a řekla si, že to dojdu a taky došla, i když jsem se trochu oddělala. Ale jakmile jsem JI uviděla, bylo vše zapomenuto. Jsem přeci v Paříži!












Boty a můj super nový chlebník - dvě věci, které ze mě uvidíte nejčastěji.

Vítejte v Paříži

5. září 2011 v 15:33 Paříž

Tak máme za sebou první školní den. Francouzské děti se v houfech vrátily do škol za radostného zdravení a mlaskání při líbání svých rodičů - myslím tedy takové to gesto, při kterém se otřou jen tváře, ale pusou se musí nahlas mlasknout, což má naznačit polibek, který ve skutečnosti neproběhl. Do školy jsem šla i já a hned mi tam vzali z peněženky vše, co jsem v ní měla. Jakože jsem platila školné.
Z Paříže jsem zatím viděla (z toho nejznámějšího) jen Opéru Garnier, kterou se pro neskutečný provoz moc fotit nedá.
Taky jsem zjistila, že pokud nebudu na přechodech chodit na červenou, tak se nikam nepohnu. Většina řidičů je asi barvoslepá a červená nebo zelená, je jim to jedno.
Kostel na fotkách je Saint-Vincent-de-Paul u Gare du Nord s nádherným odstupňovaným parkem a beznohýma slepýma holubama.
A zítra snad bude i ta Eiffelovka!





Montmorency: Dny první

4. září 2011 v 15:45 Île de France

Prší jako během mých první dnů v Bretani. Obloha se hemží letadly a za jasného počasí je od kostela vidět na La Défense. Zítra konečně uvidím centrum Paříže a snad všechno půjde hladce jako doteď.










Dania on the Street: Holka, která má co říct

2. září 2011 v 17:39

Jsou lidé, které obdivujeme, protože jsou krásní, vtipní nebo originální. Jsou však ale také lidi, kteří mají ještě něco navíc. Dá se to nazvat jiskrou, šmrncem nebo pofrancůzsku esprit. Nositelkou tohoto nedefinovatelného jevu je právě Daniela alias Dania, autorka českého blogu Dania on the Street, který je v rybníku českých webů růží mezi trním, další porovnání si můžete doplnit sami, avšak kontrastem nešetřte. Daniela není jen "fešn blogerkou" s osobitým stylem, který zaujal i redakci módního časopisu ELLE, vždyť takových je spousta, Dania je prostě jiná. Důkazem vám budiž následující rozhovor, který jsme s Daniou sesmolily trochu neosobně přes ímejlové schránky. V první zprávě, ve které jsem ji žádala o rozhovor, jsem ji napsala, že to nebude žádná velká věc, spíše jen takový pokec v kavárenském duchu. V odpovědi již se zodpovězenými otázkami mi odepsala, ať v tom nehledám žádnou velkouou logiku. Daniely osobnost však vylézá z každého slova. Při prvním čtení jsem se neubránila dojmu, že tuhle holku znám již odnedávna. Snad za to může Danielino "víš" a "však to znáš" nebo prostě jen její schopnost upoutat.
 
Takže hned na začátek hloupá a pro tebe (jako studentku medicíny) asi dost častá otázka, ale nemůžu to v sobě udržet: Už jsi viděla mrtvolu?
Ano, viděla. To máš tak. Naše pitevna, tedy pavilon CH, nebo Mordor (jak jsme ji pojmenovali my, studenti) má několik pater. Je tam pitevna anatomická, pitevna patologicko-anatomická, no a pitevna soudní. No a jak se dostáváš z ročníku do ročníku, tak postupuješ těmi patry nahoru. Já mám za sebou tu první, anatomickou, kde se učíš anatomii na těle, dostaneš za úkol něco vypitvat (kolego, vy ste ho přeříz) a tak. Víc nemá smysl tím někoho nudit.

Teď už trochu odjinud. Osobně mi moc nevoní slovo bloger či blogerka. Poslední dobou to slovo začíná totiž trochu hnít a evokovat toporné pózy, okoukané značky a nízký inteligenční kvocient. Tobě jakoby se však podařilo zkloubit fotografie, nápady a naprosto originální sloh článků, což z tebe činí jednu z nejlepších českých blogerek (ano, opět to slovo). Je podle tebe na psaní blogu nějaký recept? Existují nějaké osvědčené rady, kterými si dopomoci k úspěchu? A vůbec, co je podle tebe úspěchem nebo vůbec celkovým cílem autora takového blogu?
No tak nejdřív dík za kompliment, ale k otázce. Já s tím slovem nemám nějaký extraproblém. Jedno mi ale vadí, a to zařazování mého blogu do kolonky "módní" nebo "fashion". A v podstatě z toho mám stejný pocity, jako teď popisuješ. Já bych neřekla, že je na psaní blogu nějaký recept. A když ho někdo potřebuje, tak si určitě vyinternetuje spoustu osvědčených tipů, jak mít svůj fashion blog co nejvíc fashion. Každý to děláme podle svýho. Teď jsem se dívala na jeden fakt úspěšný český blog. Má víc odběratelů, než můj, je mladší, než můj, je na něm více příspěvků, než na tom mém. Mě ale fakt nebaví, protože mi nemá co sdělit. Nemá smysl se v tom rýpat, věřím, že každý pochopí, co tím chci říct. Že každý to děláme podle svýho (opakuji se), za trochu jiným účelem a pro jinou cílovku internetových uživatelů.

Osobně následovnou otázku nesnáším, ale baví mě ji pokládat. Dokáže Dania popsat Daniu? Odpoví staromilní knihomolka v outfitu knihovnice nebo nadšená studentka dychtivá budoucnosti? Ono nic není černý nebo bílý a já nejsem taková, nebo maková. Nesnášim ty americký (nebo jakýkoliv jiný) filmy, kde hlavní hrdina odchází zachmuřen, že musí najít sám sebe. George Bernard Shaw řekl takovou dobrou věc. Life isn't about finding yourself. Life is about creating yourself. (Život není o tom nalézt sám sebe. Život je o tom vytvořit sebesama.) No asi tu nobelovku nedostal jen tak. Já se snažím být taková, abych se sebou byla víceméně spokojená. No ne vždycky to jde, ale žádný učený... víšjak.

Pravidlem bývá, že opravdový knihomol se nepozná podle velikosti své knihovny, ale podle míst, na kterých své knihy, knížky a srdcové záležitosti skladuje. Jak si na tom ty?
No tak to je těžký. V Praze se musím hodně krotit, a to se vším. Doma mám na oblečení dvě velký skříně, v Praze mi patří půlka jedný. Doma mi pod postelí spí pes, v Praze tam skladuju boty v krabicích. A ta jedna ubohá Ikea knihovna, tak ta je narvaná odbornou literaturou a jsou v ní šanony s poznámkama. Mám tam s sebou několik srdečních věcí, jako sbírky od Seiferta a Gellnera, taky Malého Prince v originále, nějakýho Kunderu, no a taky Oscara Wilda. Nasyslený v šuplících u nočního stolku, protože jinam se to už nevlezlo.

Počkej, Malý princ v originále? Už jsem jednou od tebe četla jakýsi seznam tvých oblíbených knížek, ve kterém si mimojiné napsala Mikulášovy patálie v originále. A jako úchyl na vše francouzské se musím zeptat - Parle-tu fran
çais?
Juste un peu. Já ten jazyk miluju a učila jsem se ho fakt dlouho, už od základky. Na gymplu pak taky a ještě jsem v pátek chodila na večerní kurzy. I tak k němu mám pořád velký respekt a knihy jako Malý Princ, nebo Mikulášovy patálie nejsou v originále nic těžkýho. Každý lehce pokročilý je zvládne. Každopádně když to jde, radši se domluvím francouzsky, než anglicky.

Nevím proč, ale připomínáš mi Karla Čapka. Vzhled v tom pravděpodobně nebude, charakter se neodvažuji určit a styl psaní každého z vás je velmi osobitý. Nevíš, čím by to mohlo být?
To je hezký, to mi ještě nikdo neřek. Já fakt nevim, ale odpovím ti jinak. Občas si připadám jako ta kukla jepice z dramatu bratří Čapků, Ze života hmyzu. Která pořád řve, že se z ní zrodí něco ohromného a velkolepého a vůbec. Pointa nechť zůstane těm, kdo četli, či viděli.

Zeptám se teď tvého poetického já a jako milovnice poezie mi snad odpovíš. Žánr poezie je dnes ohroženým druhem, její čtenáři se počítají po několika kusech. Zdá se, jakoby lidi už dnes neuměli poezii číst. Místo uvelebení v koutě a hltání básníkova nitra si dnes sedáme se sluchátky v uších, které už ani nehrají hudbu. Souhlasíš nebo mi vyrveš trn z paty, zlepšíš odpoledne a řekneš, že to tak není?
Ono to tak je, ví to všichni, nic s tím neuděláš. Nemám ráda ty řeči ve stylu jéžišmarjá, ti mladí dneska vůbec nečtou. Ať si každý dělá co chce. Ber to z tý lepší stránky pro nás. Poezie je v antikvariátech levnější a levnější.

Pocházíš z maloměsta, ale v současné době bydlíš ve Stověžaté. Láká tě být jednou z maloměstských tetek nebo pražskou kavárenskou povalečkou? Anebo sníš o svém životě někde jinde? Město, země, řekni. Na výběr máš celý svět.
Teď chci žít v Praze. Až (a jestli někdy) budu mít v občance titul a v nemocnici budu sloužit za nejnižší plat, tak uvidíme, jak s tím naložím. Znám hodně lidí, co tady rozhodně nemíní zůstat, chtějí do Německa, nebo jinam. Zatím přemýšlím pocitově. Až začnu ekonomicky, asi sbalím kufry.

Říká se, že ten, kdo přičichne k Praze, tak toho už nepustí. Taky tě už infikovala?
Znám pár výjimek potvrzujících tohle pravidlo. Ale já mezi ně teda nepatřím. Jsem sice typická pražská naplavenina, ale milovala jsem naše hlavní město mnohem dřív, než jsem tu začala studovat. Když jsem teď byla v Londýně, poznala jsem tam v klubu jednu slečnu studující v Olomouci. U dvoulitrovky sladkýho piva mi vykládala, jak Londýn miluje, že tu jezdí každý prázdniny, nebo prostě kdy může, a že tady fakt jednou bude bydlet. Ono to totiž není ani tak tím městem, ale tím, co v něm zažiješ. Jo, Praha má ohromný kouzlo, i proto ji mám ráda. Ale hlavně kvůli těm lidem, který jsem tady poznala a vzpomínkám, který se k ní vážou.

Představ si tedy jeden z těch prvních krásných podzimních dnů. Jaké věci bys podnikla k dosažení naprosté idyly? Jízda tramvají číslo 22, tradiční vykydnutí pod Petřínem nebo něco jiného?
Hraješ mi do karet, miluju podzim. Chtělo by to jen trochu volna, aby člověk nemusel myslet na zápočty. A pak si sednout kamkoliv, na Letnou, nebo pod Petřín, nebo do našeho oblíbenýho parku nad nemocnicí, a jen tak zevlovat. S lidma, který miluješ a se kterýma se můžeš bavit o všem. A pít víno z večerky a mít se prostě fajn, neřešit nic. A pak jít tancovat do Popo, a pak se z toho u nás vyspat, jo spacáků máme dost. Ráno se tomu zasmát a koupit si snídani v Tescu.
Jaké je oblíbené místo takové studentky medicíny milující knihy, staré časy, utíkající se vypsat do virtuálního prostoru? Nebo spíš řekni jen druhé nejoblíbenější. To první by pro urputnost některých čtnářů mohlo přijít o své prvenství.
To je provařená fráze, ale nezáleží kde. Hlavně s kým. Být sama mi často nesvědčí, už se za ty léta znám.

Možná se přeceňuji, ale podle oblíbených podniků odhaduji jejich návštěvníky. Jaký je ten tvůj? Má velké hrnky a staré ušáky nebo blikající diody a do ruky to, co zrovna padne?
Já mám ráda podniky na Újezdě. Mám ráda Dobrou trafiku a jejich kvasnicový pivo, nebo ty dvě měkký křesílka co tam jsou v rohu, kde je vždycky nějakej páreček. Taky Popocafepetl a ten miniparket, co tam maj. Nebo jednu hospodu nad nemocnicí, kam se chodí po pitvách. A tak dál. Platí to, co u předchozí otázky. Jeden blok od mýho pražskýho podnájmu je taková ta typická sídlištní hospoda, kde se místní 50+ chodí dívat na fotbal, znáš to. Nedávno jsem tam šla s kamarádem na pár piv. Od pána u vedlejšího stolu jsem dostala cigaretu a jak dobře mi bylo. Ale v takových těch pražských klubech, kam se chodí hlavně tancovat a kde se na záchodech nezvrací, ale holky si tam pudrujou nosy, tak tam chodím taky. Záleží na náladě a na společnosti.

O čem sní Dania?
Asi že jednou všechny svoje sny přemění v plány. O to v životě přece jde.



Prázdniny jsou v čudu

2. září 2011 v 12:24 Žblepty

Foto: Ebrovka

Pro některé nový rok začal už prvním zářím, pro některé začne začátkem října a některým začíná až v lednu. Každopádně většina z nás se probouzí zmátořená z léta, které se občas podobalo podzimu, nicméně v něm na nudu nebylo místa. Těm, kteří se vrhají do nových začátků, ať už školních, pracovních, milostných či jakýchkoli, přeji pevné nervy, pevnou násadku až do ní budou kousat vzteky nebo snahou zadržovat slzy a hlavně nejvíc odvahy. Té je nám zapotřebí nejvíc.

Tak ať máte pěkný rok, milánci, ať už se stěhujete z hnízda do holobytu, od maminky k milence nebo za hranice jako tento blog.

Au revoir.

1993 - 1995 - 2011

2. září 2011 v 12:19 Focení



Foto: Táta